Výstava obrazů Blanky Mánkové

Blanka Mánková

Narodila se 16. 11. 1951 v Praze, kde prožila mládí. Po maturitě nastoupila na fakultu architektury ČVUT, tam malovala v ateliéru prof. Jaroslava Kandla. Osud ji však táhl do jižních Čech, kde každoročně několikrát s kamarády splouvali Vltavu na kanoích. A jeden její kamarád, později manžel, se ucházel o místo hajného v tomto kraji a nakonec dostal umístění na Svatý Tomáš. Blanka opustila školu, rodiče a velkoměsto, aby od r. 1972 žila se svým mužem a prvním synem, v bohem zapomenutém kraji, kde ani lišky nedávaly dobrou noc, zato pohraničnící střežili státní hranici a prostor pod Vítkovým Hrádkem, kde bydlela. Na malbu moc času nebylo. Po dvou letech se přestěhovali do hájovny na Horské Kvildě, kde se v r. 1975 narodil malířce druhý syn. V srdci Šumavy prožila malířka 15 let a po „mateřské“ přestávce v malování to byla zádumčivá krása Šumavy, zrádné slatě s tajemnými jezírky, proměny krajiny v ročních obdobích, prostě láska k přírodě, která malířku opět přiměla postavit se k malířskému stojanu. Malovala krajinu ve všech podobách, květiny i lovecké motivy a zátiší.

Stala se v r. 1981 členkou Českého fondu výtvarných umění a pravidelně vystavovala u nás i v zahraničí. Prostřednictvím Art Centra vystavovala v r. 1983 v Itálii, na celostátní výstavě „Myslivost a příroda“ -Brno 1985 vystavovala soubor Myslivecký rok a s těmito obrazy se pak zúčastnila výstav ČMS v Jugoslávii, Německu, Rusku, v r. 1986 v Norimberku a 1987 ve Frankfurtu nad Mohanem - na světových výstavách myslivosti. Na jaře 1989 měla samostatnou výstavu v Mexiko-City a ve státě Micoacán, zprostředkovanou Československou společností pro mezinárodní styky.

V České republice Blanka Mánková vystavovala od roku 1984 v mnoha městech, např. Klatovy, Praha, Brno, Vimperk, Soběslav, Netolice, Bechyně, Třeboň, Kvilda, Aš, Křivoklát, Lenora, Javorník, Prachatice-Euroforest 96.

V roce 1984 se malířce narodil třetí synek a od roku 1989 se přestěhovali s rodinou do Záhoříčka u Čkyně, kde zrekonstruovali chalupu, a malířka kromě malování provozovala penzionek, zúrodňovala zahradu, pečovala o maminku i tchýni, času moc nezbývalo, přesto v malování nacházela odpočinek a radost. Zkouší malovat i portréty a poslední dobou se navrací v tvorbě do kraje Lipenska, kde pracuje její nejstarší syn a kde byla její první šumavská „štace“. Krásné a bohaté šumavské hvozdy už občas musí nahradit suchými pahýly, protože i to by mělo být zachyceno v obrazech. Kůrovec nám bohužel mění krajinu, ale naštěstí je mnoho lidí majiteli obrazů, které Blanka Mánková namalovala ještě v době, kdy lesy byla ještě zelené.